• Suzzy Blackwood

Hogwengers - 1. Kapitola

Zde je slibovaná první kapitola fanfikce ze světa Bradavických Avangers od naší úžasné Lucy Winter!



Tak je to tu, první kapitola! Doufám, že se vám bude líbit.


Kapitola 1


To se mi snad jen zdá. Právě odcházím z ředitelovy kanceláře. Jsem naštvaný, že bych nejraději křičel, nebo něco rozbil. Jenže to by se mi nepodobalo. Všichni by potom zjistili, že se necítím tak v pohodě, jak se tvářím. Proto jsem šel po chodbě a se svým šarmem, který ukazuji jako „jsem chytrý, vím to, ale nepředvádím se tím“ a zdravil jsem všechny okolo mě.


Došel jsem až do kolejní místnosti, a co nejrychleji jak jsem mohl, aniž by to vypadalo divně, jsem šel do svého pokoje. Sdílel jsem ho se svým parťákem Clintem Bartonem. Málem jsem byl zastřelený šípem ihned jak jsem vešel dovnitř. Zase trénoval lukostřelbu s terčem přidělaným na dveřích.


Byl jeden z nejlepších střelců a brankářů ve Zmijozelském týmu. Tyto dvě pozice dokázal perfektně střídat jak se mu chtělo. Mimo famfrpál se bavil lukostřelectvím. Nechápal jsem ho. Lukostřelectví je pro kentaury, ne pro studenty Hogwards. Do toho jsem mu ale nikdy nekecal. Stejně tak, jako on nikdy nekecal do mých záležitostí. Hlavně mých pokusů v pokoji. Je to loajální kluk a na tom jediném sejde.

Všiml si změny mého výrazu ihned jak jsem za sebou zavřel dveře.


„Co se děje? Jaký jsi tentokrát dostal trest?“


„Budu muset hrát Famfrpál.“


„To si teď dvakrát nepotrénuješ. Zítra budou oficiálně vyhlášeni hráči na Celosvětový školní Famfrpál. Od zítřka hřiště nebude pomalu vůbec volné. Alespoň ne v odpoledních hodinách a neočekávám, že bys zrovna ty zameškal školu. To ředitel dvakrát nedomyslel.“


„Já budu v tom týmu. V tom školním.“


Řekl jsem jen tak do vzduchu. Prvně se zastavil uprostřed míření na střed. Asi zpracovával informaci. Pak vystřelil šíp, kterým se trefil do středu, po desáté za sebou, a obrátil se na mě.


„Co ty na to? Půjdeš do toho?“


To se mu podobalo. Žádné hloupé otázky. Nikdy takové nekladl. Vždy byl věcný. Proto jsem si s ním tak dobře rozuměl.


„Co mohu dělat. Budu na něj trénovat. Když ne, tak mě vyloučí. Prý alespoň jednou mám pomoct koleji místo dohadování se s profesory.“


„Za to si můžeš sám. A to máš být z nás dvou chytřejší.“ Řekl s ledovým klidem a já poznal, že mu to jedno není.


Vždy se chová odtažitě, když jde do tuhého. Pak malinko vyjede a pak je v pohodě.


„Jen jsem s ním debatoval-„


“-To tvoje debatování mě a náš tým může stát teď vše. Je jasný, že zítra budu vybraný do týmu taky. Radím ti, abys mákl, protože tobě je možná ten sport ukradený, ale mně na něm záleží“. Nekřičel to na mě. Říkal mi to jako fakt, se kterým se mám smířit. Někomu by toto přišlo jako vyhrožování, ale já tento výhružný tón znal. Používá ho jenom tehdy, když něco myslí naprosto vážně.


Sbalil si luk a šípy a klidným krokem šel ke dveřím. To je jeho druhá část tréninku. Venku střílení na větší vzdálenost. Občas trénuje i z koštěte, blázen.


U dveří se zastavil a aniž by se na mě otočil řekl. „Máš na to předpoklady. Jen tu hru pojmi jako další svůj výzkum.“


Pak odešel z místnosti a zavřel za sebou dveře. Věděl jsem, že tuto větu si musím zapamatovat na později. Že bych teď nepochopil její plné mínění. Občas něco takového prohodil. Klobouk ho málem dal do Havraspáru. Tu chytrost má v sobě stejně jako Zmijozelkou vychytralost a odhodlání.


Fury mi řekl, že mi dá mentora, který je schopný mě toho za dva měsíce naučit nejvíc. Netušil jsem, kdo to je. Náš ředitel byl vždy samé tajemství. Nikdo nikdy nevěděl, o co mu jde, Rozhodně měl i jiný důvod mě dát do týmu než mě jen potrestat. Jeho úmysly nikdy nejsou jednoduché. Pod každým jeho rozhodnutím se skrývá i něco jiného. Něco, co nikdo nevidí, než přijde správný čas.


Vsadím se, že drby o mém slyšení u ředitele se roznesly školou. Radši jsem šel do kolejní místnosti se bavit s ostatními, aby to nevypadalo na něco strašného. Když se mě někdo zeptal, co byl trest, vždy jsem jim pověděl, že se to brzy dozví a perfektně jsem změnil téma. I přes všechny mé problémy jsem byl prefektem, takže jsem věděl, jak nepozorovaně změnit konverzaci, aniž by si toho dokonce i hadi všimli. Navíc mě hodně lidí bralo na stejném žebříčku jako primuse. Byl bych tam, kdybych se o hodinách nepředháněl svými znalostmi.

Před čtvrtou mi jeden Zmijozelec z prvního ročníku řekl, že mám sraz se svým mentorem ve čtyři na hřišti. Prý to Fury naplánoval. Ředitel má opravdu čas na všechno.


Dostavil jsem se přesně na čas. Ani o minutu dřív ani později. Jako vždy. Na maličkosti jsem si vždy potrpěl. Jsem perfekcionista.


Rozhlížel jsem se po obřím hřišti, než jsem viděl svého nového mentora. Můj bezstarostný úšklebek mi zmizel z tváře ihned, jak se naše oči střetly. On se maličko zamračil na jeho jinak dokonalé tváři se díky zamračenému výrazu, mu mezi obočím vytvořila malá vráska. Potěšil mě alespoň tenhle malý důkaz toho, že není úplně dokonalý.


Aby bylo jasno. Přede mnou stál Steve Roger. Dokonalý Nebelvírec, kapitán Famfrpálového týmu a člověk, kterého jsem nedokázal vystát. Jak měl vždy ušlechtilé názory. Jak všem vždy pomáhal a choval se jako nějaký superhrdina z komixu. Blond vlasy, modré oči, vypracované tělo. Bezchybný kluk. Ta bezchybnost mě na něm vytáčela nejvíce. Došel jsem k němu, aniž bych s ním protrhl oční kontakt. Chvíli mezi námi bylo ticho a jen si jeden měřil pohledem toho druhého.


„Ahoj, ty jsi ten, kterého budu učit hrát?“ řekl chladně.




Tak, zakončíme to pěkným Cliffhangerem. Budu se na vás těšit zas u další kapitoly! - Lucy

69 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Zde se můžete stát členem HogPadské elity

© 2021 by members of HogPad. Proudly created with Wix.com

  • Facebook
  • Twitter
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now